Cca 90km od Prahy stojí v jedné vesnici středočeského kraje oranžový dům s modrou střechou. V tom domě nikdo nebydlí a tak tam stojí sám, zarostlý nesekanou trávou.

V tom domě jsem vyrostl a teď mi z části patří. Stojí na kraji vesnice a má krásnou velkou terasu porostlou vistárií, kde mně, teď pražákovi, často skoro ukápne slza, když se ponořím do místního ticha, klidu a čistého vzduchu.

Protože tam nikdo nebydlí, tak dům i zahrada chátrá. A je mi kvůli tomu smutno, ale teď jsem se rozhodl věnovat čas jiný věcem, než starání se o něj. A když tam občas přijedu, tak to samozřejmě cítím nejvíc.

I proto mě doslova ohromilo, co jsem naposledy našel v prvním patře, které bylo teprve před nedávnem v hrubé stavbě dodělané.

A moc mě to potěšilo, protože i když se možná kroutí parketová podlaha, a vlhkem v garáži rezaví nářadí, tak ten dům rozhodně neumírá, ale právě naopak, je plný života:

Video zachytí celou tu věc jen z části a vůbec to není tak působivé jako na místě. Ale tam je to opravdu silný. A opravdu hrozně mi to zvedlo náladu.

P.S.: Neměl jsem to srdce vystárii posekat, takže minimálně do jara tam roste dál. ;)